4. Temnota

Temnota

25. června 2012 v 16:08 | Mary
Autorka: Nikita




Vždycky, když jsem něco potřebovala, byl si mi na blízku, tak proč? Proč mi tě osud vzal? Nechápu to. Udělala jsem snad někomu něco? No, podle tohohle asi jo.
Opouštíš mě a tvé krásné světle modré oči už ztrácejí lesk. Ztrácejí tu chuť k životu.
"Né! Ty nesmíš, ještě je moc brzy! Né!" křičím, hučím do tebe, ale ty už nevnímáš. Nevnímáš má slova, vnímáš jen mě samotnou. Natáhneš ke mně ruku, a pohladíš mě na tváři. Pak tvá ruka spadne ke mně do klína a už se nezvedne.
Spustí se vodopád slz, přes které vidím jen mlhavě, ale to je jedno. V tu chvíli se pro mě zbořil celý svět a všechno, co jsem až do teďka považovala za problém se náhle vytratilo. Teď už mě nic netížilo, všechno mi bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo jít za tebou. Jít za mou láskou do nebe.

Vzdal jsi ten boj,
nechal jsi mě za sebou,
vše, co bylo, je teď odpuštěno.
Vždycky budeš můj,
vím to hluboko uvnitř,
vše, co bylo, je teď odpuštěno.

Tvé oči se zavírají a pomalu upadáš do tmy. Po tváři ti naposledy steče slza smutku a já vím, že , už tě nikdy neuvidím. Je konec. Už si pryč. Naposledy jemně políbím tvé mrtvé rty a položím do trávy.
Kolem mě tuna lidí. Zvednu se a hledám vraha mého milovaného. Hledám zmetka, co mi zabil kluka.
Všude je plno krve a mrtvých, ale to mě nezajímá. Prodírám se davem a náhle ho spatřím.
Stojí tam, naproti mně a se mi do očí. Na rtech mu hraje pohrdaví ušklebek.
Všichni lidé kolem nás udělali několik kroků zpátky a se zájmem sledovali co bude dál. My se na sebe jen se zlostí dívali a mlčeli. Všude ticho.

Oh, po dlouhou dobu jsem se tě snažila ochránit před světem.
Oh, nemohl jsi čelit svobodě po svém.
Tady jsem opuštěná v tichu.

Náhle se zvedl vítr a s ním i listí, které jako-by kroužilo kolem nás. Předstoupila jsem pár kroků vpřed a vysmála se mu do obličeje: ,,Ty zmetku, za tohle mi zaplatíš!"
A začal boj. Boj na život a na smrt. Prali jsme se jako o život. No, taky, že šlo o život.
Ale já měla motto, pomstít mého přítele ať se stane cokoliv. Nedovolím, aby mu to jen tak prošlo!
Boj trval už pěkně dlouho a oba dva už jsme sotva popadali dech. Ne! Teď nesmím prohrát! Prostě ne! říkala jsem si v duchu.
,,Ty to dokážeš. Já ti věřím. Podej mi ruku.'' řekl mě známý hlas vedle mě. Já se mlčky otočila a spatřila jeho. Nemohla jsem tomu uvěřit. On stál přede mnou a podával mi ruku.
"Rei." vzdychla jsem. Ruku jsem mu s opatrností podala a kolem mě se objevila modrá záře.
Rychle jsem se rozeběhla proti tomu hajzlovi, ale nebyla jsem to já, kdo v tu chvíli ovládal moje tělo.
Rei se mi asi dostal do mozku..
Napřáhla jsem ruku a vrazila mu pěstí, přímo do obličeje, až se skácel na zemi. Nemohl vstát, protože jsem ho omráčila. Přede mnou se zase objevil Rei a já už mohla libovolně pohybovat tělem.
"Děkuju." řekla jsem skoro neslyšitelně. Zase se mi na tváři objevil vodopád slz. Nešlo to zastavit.
Rei mě obejmul kolem ramen a pošeptal mi do ucha:
"Miluju tě a vždycky budu. Ty to zvládneš, stejně jako všechno, lásko."

 
 

Reklama