Červenec 2012

Pamäte FoxFace - 1. Diel

9. července 2012 v 13:43 | Mary |  1. Pamäte Foxface
Autorka: Erilleen
Diel: prvý

Budia ma slnečné lúče, ktoré zľahka dopadajú na moju tvár. Než vstanem, ešte chvíľu ležím na svojom slamenom lôžku a premietam. Dnešok je Dňom žatiev. Myšlienka na toto mi začína prestupovať hlavou a ja si prudko sadám, kým ma stačí pohltiť úplne. Nikdy som sa nebála, tak prečo zrazu? Lenivo vstávam z postele a snažím sa udržať si myseľ otvorenú, aj keď rozrušenie z nadchádzajúceho pociťujem zreteľne. Ako keby ma dnes mali vybrať. Terigám sa do časti domu, ktorú nesprávne nazývam kuchyňou. Vlastne je tu len zopár nádob, košík s trochou jedla a plynový varič. Niesom si úplne istá, či je to plynový varič. V škole som nikdy nedávala príliš pozor. Desím sa dňa nástupu do práce.
S polozalepenými očami si uvedomujem, že najprv by som mala ísť po vodu. Nemám žiaden pozemok, na ktorom by som mohla mať studňu... ale môj sused áno. Uvažujem, že ak by toto mal byť môj posledný deň tu, mala by som sa zachovať čestne a ísť nabrať vodu do potoka, ale na to je toto ráno príliš mastné a lenivé. Obraciam sa čelom k posteli a zopár krokmi sa priblížim k svojej neveľkej skrini, ktorej obsah je vskutku žalostný. Nakoniec vyberám šaty, alebo skôr hábit z ľanovej látky v jej prirodzenej farbe. V pase si ho prespásavam šnúrkou rovnakej farby. Nohy mi ticho vpadnú do sandálov hlinenej farby. Na záver vyťahujem zo skrine ozajstný poklad a pokladám ho na posteľ. Kabát mojej matky. Je zelenej farby, šnuruje sa pri krku a splýva až po zem. Na námestí ho chcem mať na sebe, aj keby som sa mala na tom slnku uškvariť. Potom pristupujem v oknu a otváram ho.
Susedia by ma nenávideli, keby vedeli, čo robím. Sú obaja nevrlí ako psi, ale to už ma netrápi. Preskakujem ich plot s dvomi veľkými šálkami v rukách a tichými krokmi mierim k studni. Keby ma chytili za krádež vody, ktorej máme v piatom kraji nedostatok, prosila by som o zbičovanie. Lenže nič také by ma nečakalo. Okamžite a bez okolkov by ma poslali na pospas Kapitolu. Lenže už od rána ma prenasleduje pocit, že presne to sa stane tak či tak... ťahám zo studne vedro vody a plním zo dve šálky. Cestou naspäť do svojho malého domu ešte trhám zopár čerešní, strkám si ich hlboko do tajného vrecka ľanových šiat a utekám naspäť, aby som mohla preskočiť otvoreným oknom. Nemám hodiny, takže sa musím orientovať podľa slnka a ľudí na ulici. A oboje mi nahovára, že by som sa už mala vydať na námestie. Rýchlo do seba pchám trochu chleba a zapíjam ho dvomi veľkýmki šálkami vody. Čerešne si nechávam vo vreckách; oslávim nimi, pokiaľ ma do Hier nevyberú.
Námestie je prepchaté ľuďmi a deťmi. Slnko páli a bráni mi v dobrom rozhľade. Uvedomujem si, že som si na posteli nechala matkyn zelený plášť a polieva ma studený pot. Čo mi poslúži ako znak rodného kraja v aréne? Plášť by to byť určite nemohol... a potom mi to pomaly dochádza. Čerešňa. Budem sa musieť vlámať do nejakej z dielní a napustiť ju niečím, aby skamenela. Prídem na to, ale až potom. Teraz chcem mať hlavu čistú a myseľ otvorenú... keby som začula svoje meno. Moderátorka pre piaty kraj, práve prichádzajúca na malé improvizované pódium, vyzerá ako ja. Neklamem. Občas sa usmievam nad predstavou, ako sa spolu rozprávame a ľudia sa nás pýtajú na náš príbuzenský vzťah. Ktovie, či náhodou nemáme spoločné gény... Rovnaký pohľad, rovnaké lícne kosti, rovnaké ryšavé vlasy. Zrejme sa mi to len zdá, ale ako počúvam jej hlas, nachádzam aj v ňom podobnosť s tým mojím. "Zdraví vás Castella Gillie!"

Pekelníkov pohľad - 4. Diel

9. července 2012 v 13:41 | Mary |  10. Pekelníkov pohľad
Autorka: Ida
Diel: štvrtý


Mladou ženu odvlekli doprostřed náměstí a uvázali ji ke sloupu. Kolem byli další, co se shromáždili kolem a nadšeně, ne přímo hladově pozorovali scénu před nimi.
Marian se k nim připojila. Vyšla z tmavé uličky na severní straně náměstí a dychtivě to pozorovala. Mimoděk vnímala jak se jí útroby svírají hladem, jak se jí prodložují špičáky ve snaze dostat se k voňavé blahodárné tekutině - krvi. Marian neměla tento pocit ráda. Přestala se ovládat, zcela ji pohltila touha po slastném nápoji. Už dlouho nepila. Hodně dlouho. Sice to byl sotva týden, ale Marianin žaludek to bral jako dva měsíce.
Marian přistoupila blíže k davu, aby si prohlédla ženu předem určenou k záhubě. Je jedno kdy zemře, protože zcela určitě zemře. Tak to bylo, je a bude. Hladová dívka, často přezdívaná jako "Krvavá Mary", měla najednou mlhavý pocit, že ženu zná. Domovnice? Ne to byla ta nerudná stará bába. Tohle je... tohle je... ach ano! Tohle je ta žena, co Marian zachránila!
Celé se to stalo dávno, ale Marian měla ten den stále pevně ukotvený v paměti. Tehdy nepila už devět měsíců a to je na krvotvorce nekonečná doba. Měla umřít. Ležela tam u starého domu, s nehtami rozdrásanými od zubů, z hladu si je okusovala. Vzpomínal na svou maminku, jak vždycky říkávala: "Neokusuj si nehty Mary, budeš je mít nepěkné a nebudeš se líbit klukům. Fuj je to." Ale to už je dávno a Marian si na to pamatuje velmi mlhavě. To se stane, když se začnete měnit v krvotvorce, - kteří by se vlastně měli jmenovat krvoodebrači, nebo podobně, ne? - to pak začnete ztrácet paměť. Ostré zážitky se začnou rozostřovat. Prokletí její rasy. Tehdy, když už se Marian utápěla kousek od onoho světa, proša kolem ona žena. Nejspíš si všimla, jak špatně na tom Marian je, a tak se sklonila a přiložila jí zápěstí k ústům. Asi ji zachvátilo nějaké dobrodiní. Ale díky ní Marian žila. A Marian své dluhy splácí.
Pomocí svých loktů se protlačila až ke sloupu. Žena na ni pohlédla a nejspíše ji také poznala, protože se jí zablesklo v očích. Marian se připravila ke skoku. Tři... dva... jedna!
Všechno se to seběhlo v chvilce. Marian vykočila a popadlo jednoho z těch, kteří ženu drželi. Hlad jí nečekaně poskytl sílu a ona mu vyrvala srdce z hrudi. Potom odstrčila toho druhého a odvázal ženu od sloupu. A zmizela s ní v temných uličkách britského Clayttonu.

Thea - 3. Diel

9. července 2012 v 13:38 | Mary |  8. Thea
Autorka: Ida
Diel: tretí


Zavřela jsem dveře a otočila se na Nialla, který se při mém pohybu nahrbil a bojovně vystrčil bradu. Měla jsem chuť dát mu malou lekci, ale všimla jsem si, že se mu třesou ruce, tak jsem od toho ustoupila.
"Promiň,"řekla jsem a přesunula jsem se k zaprášenému oknu. "Zdálo se mi, že vidím Bella a ten by hned žaloval."
"Ehhh?" Niall ze sebe vyrazil nedefinovatelný zvuk, který jsem si přeložila jako: "Cože?"
"Tady platí trochu jiné věci než Venku,"usmála jsem se pro sebe. Mohli nám sice zablokovat přístup ke vzpomínkám, ale něco jsme si přece jen pamatovali. Mlhavé vzpomínky, cítění toho co je špatné a co ne. Tohle nám sebrat nemohli.
"Tady se k sobě nechováme hezky, no, však uvidíš." Niall se na mě nedůvěřivě podíval a pak popadl svůj batoh a obezřetně se přesunul do kouta. Nechtěl mi věřit - však uvidí.
Niall kráčel vedle mě a křečovitě si svíral pravou ruku, na kterou mu před chvílí
Tatér vytetoval jeho číslo: 45-5-87-333. Docela jsem to chápala, protože si vzpomínám, že to bolelo ještě dva dny po vytetování, ale líto mi ho nebylo. Uvnitř není lítost.
Vstoupili jsme do jídelny a já povědomě zamířila ke stole u kterého seděl Cory. Jenže v půli cesty jsem se zastavila. Co bude s Niallem? Věnovala jsem mu krátký pohled a zaregistrovala jeho všudypřítomný úsměv. Když jsem o tom chvíli přemýšlela, byl úplně jiný než Cory, protože ten se nikdy neusmíval.
S povzdechem jsem si uvědomila, že si teď budu muset vzít Nialla na starost, což mi krásně blokovalo můj plán na útěk, který s Niallem prostě nepočítal. Ano, měla jsem plán na útěk a ani Niall ani Cory mi ho nepřekazí. Cryho vezmu sebou, Niall tady zůstane. Hotovo. Pár úprav a bude to.
Cory si mě konečně všiml a lehce povytáhl jedno obočí, což u něj znamenalo něco jako široký úsměv a že mě rád vidí. Zahřálo mě u srdce, že se se mnou Cory baví, i když proč by neměl? Nic netuší.
Nasadila jsem úsměv a sedla jsem si vedle něho. Niall si přitáhl židli a sedl si vedle mě. Byla jsem tu obklopená dvěma kluky, z nichž jednoho jsem chtěla nechat v tomto pekle a druhého vzít pryč odtud. Najednou jsem ucítila mě zatím neznámý pocit, cítila jsem se jako mrcha. Na chvíli. Pak jsem to potlačila a soustředila se zpátky na svůj plán.

Failo - 1. kapitola ->Oběvení

2. července 2012 v 19:41 | Mary
Autorka: Rebelka
Diel: prvý

,,Kde jsi byl?"
,,Byl jsem se jenom projít v lese" Odpověděl Failo a strýc se na něj podíval zamračeným a znepokojeným pohledem. Failo sklopil hlavu a šel do svého pokoje. Usedl si na svou postel a rozhlížel se po pokoji. Až na jednoduchý dřevěný stůl s židlí, poličku a jedno malé okno byl jeho pokoj dočista prázdný. Byl opřený lokty o kolena a obličej si mnul v dlaních. Pak se napřímil a pohlédl za sebe na brašnu, kterou pohodil na postel. Přitáhl si jí k sobě a otevřel. Když ji otevřel, bylo tam. Vytáhl ho, položil do klína a prohlížel si ho. Vypadalo nádherně. Tak dokonale vybroušený kámen v životě neviděl. Přemýšlel, jestli něco takového dokázal vyrobit člověk. Jemně přejížděl prsty po hladkém povrchu. Poklepal na něj. Je duté.- Řekl si v duchu. Upřeným pohledem si ho dál prohlížel. Nakonec ho zasunul pod postel a šel se navečeřet. Jeho bratranec Morco , kterého považoval za staršího bratra ho vždycky dokázal rozveselit. Po večeři šel Failo do postele. Sotva si ulehl, hned usnul. Ráno, když se probudil, byl celý zpocený. Posadil se a zhluboka oddechoval. Zdál se mu sen. Když se snažil si na něj vzpomenout, nemohl si ho vybavit. Jakoby někdo nechtěl aby si ho pamatoval. Promnul si oči a šel se nasnídat. Když došel ke stolu, snídani měl nachystanou, ale strýček s Morcem nikde. Jelikož neměl chuť ani hlad, ulomil si jen kousek z bochníku chleba a vyšel ven z domu. V dáli viděl strýce jak kosí vysokou trávu na poli a Morco vykopává brambory. Otočil se a šel směrem do lesa, ale zastavil se u řeky, co tekla kousek za jejich domem. Sundal si šaty a po hlavě do ní skočil. Ulevilo se mu a ladně plaval ke splavu. Stoupl si pod něj a nechal na sebe dopadat proudy křišťálově čisté vody. Najednou jakoby viděl záblesk, který vycházel z jejich domu. Plaval zpět ke břehu, nahodil na sebe šaty a běžel zpět. Zastavil se přede dveřmi a podíval se na strýce a svého bratrance. Ale oba dál pokračovali v práci. Asi nic neviděli.- Pomyslel si. Běžel do svého pokoje a zpod postele se vykutálel safírově modrý kámen. Lehce se rozkymácel a po chvíli začal praskat. Něco z něj začalo vylézat ven. Žádný kámen co jsem našel v lese, ale vejce. - Byl to malá dráček co vydral ven. Ahoj maličký.- Řekl mu Failo. Drak jakoby plivl a vydával zvuky, které připomínaly vrzající dveře. Drak chtěl jít k Failovi, ale noha mu podjela na kusu skořápky. Failo ho chtěl pohladit. Drak uhnul. Po druhé se však nechal.Když se draka dotknul, objevila se záře. Obrovská záře, která pohltila i Faila. Z kácel se na zem. Když se probral, hlavu měl opřenou o postel a pod jeho rukou mu na břiše ležel malý drak schoulený v klubíčku. Drak se zvedl a šel k Failově hlavě. Failo se podíval na svou dlaň, která ho pálila. Měl na ní nějaký stříbrný znak. Cos mi to udělal? - Drak na něj jen tupě hleděl. Zvedl se a draka položil na postel. Vzal malá kožený pytlík a nalil do něj trochu mléka. Mléko začalo prosakovat kůží a kapalo na zem.