Thea - 2.diel

16. června 2012 v 13:42 | Faith |  8. Thea
Autor: Ida
Diel: druhý

Blok E, na kterém jsem měla pokoj byl stejně ošklivý a šedivý jako život Uvnitř. Žili jsme tu my, děti od šesti let do osmnácti. Děti izolované od Vnějšku, z nějakého zahádného důvodu. A proč jsme to nikdo nevěděli? Po našem příchodu nám vymazali paměť, takže si nikdo na svůj život předtím nepamatuje. Všichni jsme tu ubytováni na blocích, přes den máme tvrdý výcvik a hodiny různých předmětů, jako třeba stopování zvěře, lukostřelba, ovládání zbraní, přežití v divočině. Polovinu z nás pošlou do továren. A s tou druhou se stane bůhvíco. Ale pořád všechno lepší než továrny. Myšlenky mi opět zabloudili ke Corymu a já jsem si nahlas povzdechla. Ano, říkala jsem, že je můj nejlepší kamarád, ale náš vztah byl složitý. Když jsem já přišla Dovnitř, bylo mi osm a Cory tu byl už dva roky. Bylo tu obvyklé, že ti co tady byli déle terorizovali ty mladší a Cory se mě vybral za oběť. Tenkrát jsem ho přeprala. Možná jsem předtím chodila do bojových sportů? Možná.
Z myšlenek mě probralo ostré zaklepání na dveře. Zvedla jsem se a zatáhla jsem za malé úchytky, kterými se těžké železné dveře otevíraly. Že by Cory?
Ale za dveřmi stál úplně jiný kluk. Byl stejně vysoký jako já, na tváři měl široký úsměv a hnědé vlasy mu padaly do očí. "Ahoj, já jsem Niall. Nějaký Bello mě poslal sem, že se tu mám ubytovat a ty mě už provedeš."
Cože? Zírala jsem na něj a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Já mám provádět? Totiž, když sem dovezli nějakého nováčka, vymazali mu paměť a pak ho poslali za někým kdo je tady už dlouho, aby ho takzvaně provedl, tedy zavedl ho na jednotlivé úkony nováčků (tetování, rozvrh, testy atd.) a pak mu pomoct začlenit se tady. Na tom, že mi ho přidělili by nebylo ani nic moc divného, jsem tu už docela dobu, ale nováčky přidělovali hlavně těm, kteří neměli vzbouřenecké řeči, které jsem já rozhodně měla.
"Jasně, Nialle."bez řečí jsem se natáhla a profesionálním chmatem jsem ho praštila do břicha a podkopla mu nohy. Niall se s dutým žuchnutím rozplácl na zemi a pak se na mě ublíženě podíval. "Hej, za co?"
Mlčky jsem chytila kapuci jeho mikiny a doslova ho prohodila dovnitř. Bolestivě zakňučel, ale já jsem ho nevnímala a rychle jsem se rozhlédla po chodbě. Nikde nikdo, ale měla jsem na prchavý moment dojem, že vidím za ohybem schodiště vyčuhovat Bellovu kšiltovku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama