Pamäte FoxFace - 1. Diel

9. července 2012 v 13:43 | Mary |  1. Pamäte Foxface
Autorka: Erilleen
Diel: prvý

Budia ma slnečné lúče, ktoré zľahka dopadajú na moju tvár. Než vstanem, ešte chvíľu ležím na svojom slamenom lôžku a premietam. Dnešok je Dňom žatiev. Myšlienka na toto mi začína prestupovať hlavou a ja si prudko sadám, kým ma stačí pohltiť úplne. Nikdy som sa nebála, tak prečo zrazu? Lenivo vstávam z postele a snažím sa udržať si myseľ otvorenú, aj keď rozrušenie z nadchádzajúceho pociťujem zreteľne. Ako keby ma dnes mali vybrať. Terigám sa do časti domu, ktorú nesprávne nazývam kuchyňou. Vlastne je tu len zopár nádob, košík s trochou jedla a plynový varič. Niesom si úplne istá, či je to plynový varič. V škole som nikdy nedávala príliš pozor. Desím sa dňa nástupu do práce.
S polozalepenými očami si uvedomujem, že najprv by som mala ísť po vodu. Nemám žiaden pozemok, na ktorom by som mohla mať studňu... ale môj sused áno. Uvažujem, že ak by toto mal byť môj posledný deň tu, mala by som sa zachovať čestne a ísť nabrať vodu do potoka, ale na to je toto ráno príliš mastné a lenivé. Obraciam sa čelom k posteli a zopár krokmi sa priblížim k svojej neveľkej skrini, ktorej obsah je vskutku žalostný. Nakoniec vyberám šaty, alebo skôr hábit z ľanovej látky v jej prirodzenej farbe. V pase si ho prespásavam šnúrkou rovnakej farby. Nohy mi ticho vpadnú do sandálov hlinenej farby. Na záver vyťahujem zo skrine ozajstný poklad a pokladám ho na posteľ. Kabát mojej matky. Je zelenej farby, šnuruje sa pri krku a splýva až po zem. Na námestí ho chcem mať na sebe, aj keby som sa mala na tom slnku uškvariť. Potom pristupujem v oknu a otváram ho.
Susedia by ma nenávideli, keby vedeli, čo robím. Sú obaja nevrlí ako psi, ale to už ma netrápi. Preskakujem ich plot s dvomi veľkými šálkami v rukách a tichými krokmi mierim k studni. Keby ma chytili za krádež vody, ktorej máme v piatom kraji nedostatok, prosila by som o zbičovanie. Lenže nič také by ma nečakalo. Okamžite a bez okolkov by ma poslali na pospas Kapitolu. Lenže už od rána ma prenasleduje pocit, že presne to sa stane tak či tak... ťahám zo studne vedro vody a plním zo dve šálky. Cestou naspäť do svojho malého domu ešte trhám zopár čerešní, strkám si ich hlboko do tajného vrecka ľanových šiat a utekám naspäť, aby som mohla preskočiť otvoreným oknom. Nemám hodiny, takže sa musím orientovať podľa slnka a ľudí na ulici. A oboje mi nahovára, že by som sa už mala vydať na námestie. Rýchlo do seba pchám trochu chleba a zapíjam ho dvomi veľkýmki šálkami vody. Čerešne si nechávam vo vreckách; oslávim nimi, pokiaľ ma do Hier nevyberú.
Námestie je prepchaté ľuďmi a deťmi. Slnko páli a bráni mi v dobrom rozhľade. Uvedomujem si, že som si na posteli nechala matkyn zelený plášť a polieva ma studený pot. Čo mi poslúži ako znak rodného kraja v aréne? Plášť by to byť určite nemohol... a potom mi to pomaly dochádza. Čerešňa. Budem sa musieť vlámať do nejakej z dielní a napustiť ju niečím, aby skamenela. Prídem na to, ale až potom. Teraz chcem mať hlavu čistú a myseľ otvorenú... keby som začula svoje meno. Moderátorka pre piaty kraj, práve prichádzajúca na malé improvizované pódium, vyzerá ako ja. Neklamem. Občas sa usmievam nad predstavou, ako sa spolu rozprávame a ľudia sa nás pýtajú na náš príbuzenský vzťah. Ktovie, či náhodou nemáme spoločné gény... Rovnaký pohľad, rovnaké lícne kosti, rovnaké ryšavé vlasy. Zrejme sa mi to len zdá, ale ako počúvam jej hlas, nachádzam aj v ňom podobnosť s tým mojím. "Zdraví vás Castella Gillie!"
 

Pekelníkov pohľad - 4. Diel

9. července 2012 v 13:41 | Mary |  10. Pekelníkov pohľad
Autorka: Ida
Diel: štvrtý


Mladou ženu odvlekli doprostřed náměstí a uvázali ji ke sloupu. Kolem byli další, co se shromáždili kolem a nadšeně, ne přímo hladově pozorovali scénu před nimi.
Marian se k nim připojila. Vyšla z tmavé uličky na severní straně náměstí a dychtivě to pozorovala. Mimoděk vnímala jak se jí útroby svírají hladem, jak se jí prodložují špičáky ve snaze dostat se k voňavé blahodárné tekutině - krvi. Marian neměla tento pocit ráda. Přestala se ovládat, zcela ji pohltila touha po slastném nápoji. Už dlouho nepila. Hodně dlouho. Sice to byl sotva týden, ale Marianin žaludek to bral jako dva měsíce.
Marian přistoupila blíže k davu, aby si prohlédla ženu předem určenou k záhubě. Je jedno kdy zemře, protože zcela určitě zemře. Tak to bylo, je a bude. Hladová dívka, často přezdívaná jako "Krvavá Mary", měla najednou mlhavý pocit, že ženu zná. Domovnice? Ne to byla ta nerudná stará bába. Tohle je... tohle je... ach ano! Tohle je ta žena, co Marian zachránila!
Celé se to stalo dávno, ale Marian měla ten den stále pevně ukotvený v paměti. Tehdy nepila už devět měsíců a to je na krvotvorce nekonečná doba. Měla umřít. Ležela tam u starého domu, s nehtami rozdrásanými od zubů, z hladu si je okusovala. Vzpomínal na svou maminku, jak vždycky říkávala: "Neokusuj si nehty Mary, budeš je mít nepěkné a nebudeš se líbit klukům. Fuj je to." Ale to už je dávno a Marian si na to pamatuje velmi mlhavě. To se stane, když se začnete měnit v krvotvorce, - kteří by se vlastně měli jmenovat krvoodebrači, nebo podobně, ne? - to pak začnete ztrácet paměť. Ostré zážitky se začnou rozostřovat. Prokletí její rasy. Tehdy, když už se Marian utápěla kousek od onoho světa, proša kolem ona žena. Nejspíš si všimla, jak špatně na tom Marian je, a tak se sklonila a přiložila jí zápěstí k ústům. Asi ji zachvátilo nějaké dobrodiní. Ale díky ní Marian žila. A Marian své dluhy splácí.
Pomocí svých loktů se protlačila až ke sloupu. Žena na ni pohlédla a nejspíše ji také poznala, protože se jí zablesklo v očích. Marian se připravila ke skoku. Tři... dva... jedna!
Všechno se to seběhlo v chvilce. Marian vykočila a popadlo jednoho z těch, kteří ženu drželi. Hlad jí nečekaně poskytl sílu a ona mu vyrvala srdce z hrudi. Potom odstrčila toho druhého a odvázal ženu od sloupu. A zmizela s ní v temných uličkách britského Clayttonu.

Thea - 3. Diel

9. července 2012 v 13:38 | Mary |  8. Thea
Autorka: Ida
Diel: tretí


Zavřela jsem dveře a otočila se na Nialla, který se při mém pohybu nahrbil a bojovně vystrčil bradu. Měla jsem chuť dát mu malou lekci, ale všimla jsem si, že se mu třesou ruce, tak jsem od toho ustoupila.
"Promiň,"řekla jsem a přesunula jsem se k zaprášenému oknu. "Zdálo se mi, že vidím Bella a ten by hned žaloval."
"Ehhh?" Niall ze sebe vyrazil nedefinovatelný zvuk, který jsem si přeložila jako: "Cože?"
"Tady platí trochu jiné věci než Venku,"usmála jsem se pro sebe. Mohli nám sice zablokovat přístup ke vzpomínkám, ale něco jsme si přece jen pamatovali. Mlhavé vzpomínky, cítění toho co je špatné a co ne. Tohle nám sebrat nemohli.
"Tady se k sobě nechováme hezky, no, však uvidíš." Niall se na mě nedůvěřivě podíval a pak popadl svůj batoh a obezřetně se přesunul do kouta. Nechtěl mi věřit - však uvidí.
Niall kráčel vedle mě a křečovitě si svíral pravou ruku, na kterou mu před chvílí
Tatér vytetoval jeho číslo: 45-5-87-333. Docela jsem to chápala, protože si vzpomínám, že to bolelo ještě dva dny po vytetování, ale líto mi ho nebylo. Uvnitř není lítost.
Vstoupili jsme do jídelny a já povědomě zamířila ke stole u kterého seděl Cory. Jenže v půli cesty jsem se zastavila. Co bude s Niallem? Věnovala jsem mu krátký pohled a zaregistrovala jeho všudypřítomný úsměv. Když jsem o tom chvíli přemýšlela, byl úplně jiný než Cory, protože ten se nikdy neusmíval.
S povzdechem jsem si uvědomila, že si teď budu muset vzít Nialla na starost, což mi krásně blokovalo můj plán na útěk, který s Niallem prostě nepočítal. Ano, měla jsem plán na útěk a ani Niall ani Cory mi ho nepřekazí. Cryho vezmu sebou, Niall tady zůstane. Hotovo. Pár úprav a bude to.
Cory si mě konečně všiml a lehce povytáhl jedno obočí, což u něj znamenalo něco jako široký úsměv a že mě rád vidí. Zahřálo mě u srdce, že se se mnou Cory baví, i když proč by neměl? Nic netuší.
Nasadila jsem úsměv a sedla jsem si vedle něho. Niall si přitáhl židli a sedl si vedle mě. Byla jsem tu obklopená dvěma kluky, z nichž jednoho jsem chtěla nechat v tomto pekle a druhého vzít pryč odtud. Najednou jsem ucítila mě zatím neznámý pocit, cítila jsem se jako mrcha. Na chvíli. Pak jsem to potlačila a soustředila se zpátky na svůj plán.
 


Failo - 1. kapitola ->Oběvení

2. července 2012 v 19:41 | Mary
Autorka: Rebelka
Diel: prvý

,,Kde jsi byl?"
,,Byl jsem se jenom projít v lese" Odpověděl Failo a strýc se na něj podíval zamračeným a znepokojeným pohledem. Failo sklopil hlavu a šel do svého pokoje. Usedl si na svou postel a rozhlížel se po pokoji. Až na jednoduchý dřevěný stůl s židlí, poličku a jedno malé okno byl jeho pokoj dočista prázdný. Byl opřený lokty o kolena a obličej si mnul v dlaních. Pak se napřímil a pohlédl za sebe na brašnu, kterou pohodil na postel. Přitáhl si jí k sobě a otevřel. Když ji otevřel, bylo tam. Vytáhl ho, položil do klína a prohlížel si ho. Vypadalo nádherně. Tak dokonale vybroušený kámen v životě neviděl. Přemýšlel, jestli něco takového dokázal vyrobit člověk. Jemně přejížděl prsty po hladkém povrchu. Poklepal na něj. Je duté.- Řekl si v duchu. Upřeným pohledem si ho dál prohlížel. Nakonec ho zasunul pod postel a šel se navečeřet. Jeho bratranec Morco , kterého považoval za staršího bratra ho vždycky dokázal rozveselit. Po večeři šel Failo do postele. Sotva si ulehl, hned usnul. Ráno, když se probudil, byl celý zpocený. Posadil se a zhluboka oddechoval. Zdál se mu sen. Když se snažil si na něj vzpomenout, nemohl si ho vybavit. Jakoby někdo nechtěl aby si ho pamatoval. Promnul si oči a šel se nasnídat. Když došel ke stolu, snídani měl nachystanou, ale strýček s Morcem nikde. Jelikož neměl chuť ani hlad, ulomil si jen kousek z bochníku chleba a vyšel ven z domu. V dáli viděl strýce jak kosí vysokou trávu na poli a Morco vykopává brambory. Otočil se a šel směrem do lesa, ale zastavil se u řeky, co tekla kousek za jejich domem. Sundal si šaty a po hlavě do ní skočil. Ulevilo se mu a ladně plaval ke splavu. Stoupl si pod něj a nechal na sebe dopadat proudy křišťálově čisté vody. Najednou jakoby viděl záblesk, který vycházel z jejich domu. Plaval zpět ke břehu, nahodil na sebe šaty a běžel zpět. Zastavil se přede dveřmi a podíval se na strýce a svého bratrance. Ale oba dál pokračovali v práci. Asi nic neviděli.- Pomyslel si. Běžel do svého pokoje a zpod postele se vykutálel safírově modrý kámen. Lehce se rozkymácel a po chvíli začal praskat. Něco z něj začalo vylézat ven. Žádný kámen co jsem našel v lese, ale vejce. - Byl to malá dráček co vydral ven. Ahoj maličký.- Řekl mu Failo. Drak jakoby plivl a vydával zvuky, které připomínaly vrzající dveře. Drak chtěl jít k Failovi, ale noha mu podjela na kusu skořápky. Failo ho chtěl pohladit. Drak uhnul. Po druhé se však nechal.Když se draka dotknul, objevila se záře. Obrovská záře, která pohltila i Faila. Z kácel se na zem. Když se probral, hlavu měl opřenou o postel a pod jeho rukou mu na břiše ležel malý drak schoulený v klubíčku. Drak se zvedl a šel k Failově hlavě. Failo se podíval na svou dlaň, která ho pálila. Měl na ní nějaký stříbrný znak. Cos mi to udělal? - Drak na něj jen tupě hleděl. Zvedl se a draka položil na postel. Vzal malá kožený pytlík a nalil do něj trochu mléka. Mléko začalo prosakovat kůží a kapalo na zem.


Profil adminky Rebelky

26. června 2012 v 18:19 | Mary
About her: Jsem holka a říkám si Rebel. Své jméno nechci zveřejňovat, protože bych ráda zůstala v anonymitě, ale kdyby to bylo nutné, řeknu ho. Je mi 15 let. Dřív jsem se nezajímala o čtení a o psaní, ale postupem času se mi zachtělo chodit do knihovny. Můj začátek u knih byl před asi třemi lety.(oblíbené knížky: Eragon, Eldest, Brisingr, a Inheritance) Dva roky na zpět, jsem se zničeho nic rozhodla, napsat vlastní, krátký příběh. Dala jsem ho přečíst pár lidem a líbil se. Od té doby jsem si začala pro sebe psát a nedávno jsem si založila blog a začala své články publikovat. Čtu asi vše, ale nejraději mám fantasy a když se mi naskytla nabídka psát i pro tenhle blog, řekla jsem si, že to zkusím. Doufám, že se vám moje příběhy budou líbit a ráda bych přivítala i nějaký komentář s vaším názorem na příběh, nebo článek ;)

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub:


Temnota

25. června 2012 v 16:08 | Mary |  4. Temnota
Autorka: Nikita




Vždycky, když jsem něco potřebovala, byl si mi na blízku, tak proč? Proč mi tě osud vzal? Nechápu to. Udělala jsem snad někomu něco? No, podle tohohle asi jo.
Opouštíš mě a tvé krásné světle modré oči už ztrácejí lesk. Ztrácejí tu chuť k životu.
"Né! Ty nesmíš, ještě je moc brzy! Né!" křičím, hučím do tebe, ale ty už nevnímáš. Nevnímáš má slova, vnímáš jen mě samotnou. Natáhneš ke mně ruku, a pohladíš mě na tváři. Pak tvá ruka spadne ke mně do klína a už se nezvedne.
Spustí se vodopád slz, přes které vidím jen mlhavě, ale to je jedno. V tu chvíli se pro mě zbořil celý svět a všechno, co jsem až do teďka považovala za problém se náhle vytratilo. Teď už mě nic netížilo, všechno mi bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo jít za tebou. Jít za mou láskou do nebe.

Vzdal jsi ten boj,
nechal jsi mě za sebou,
vše, co bylo, je teď odpuštěno.
Vždycky budeš můj,
vím to hluboko uvnitř,
vše, co bylo, je teď odpuštěno.

Tvé oči se zavírají a pomalu upadáš do tmy. Po tváři ti naposledy steče slza smutku a já vím, že , už tě nikdy neuvidím. Je konec. Už si pryč. Naposledy jemně políbím tvé mrtvé rty a položím do trávy.
Kolem mě tuna lidí. Zvednu se a hledám vraha mého milovaného. Hledám zmetka, co mi zabil kluka.
Všude je plno krve a mrtvých, ale to mě nezajímá. Prodírám se davem a náhle ho spatřím.
Stojí tam, naproti mně a se mi do očí. Na rtech mu hraje pohrdaví ušklebek.
Všichni lidé kolem nás udělali několik kroků zpátky a se zájmem sledovali co bude dál. My se na sebe jen se zlostí dívali a mlčeli. Všude ticho.

Oh, po dlouhou dobu jsem se tě snažila ochránit před světem.
Oh, nemohl jsi čelit svobodě po svém.
Tady jsem opuštěná v tichu.

Náhle se zvedl vítr a s ním i listí, které jako-by kroužilo kolem nás. Předstoupila jsem pár kroků vpřed a vysmála se mu do obličeje: ,,Ty zmetku, za tohle mi zaplatíš!"
A začal boj. Boj na život a na smrt. Prali jsme se jako o život. No, taky, že šlo o život.
Ale já měla motto, pomstít mého přítele ať se stane cokoliv. Nedovolím, aby mu to jen tak prošlo!
Boj trval už pěkně dlouho a oba dva už jsme sotva popadali dech. Ne! Teď nesmím prohrát! Prostě ne! říkala jsem si v duchu.
,,Ty to dokážeš. Já ti věřím. Podej mi ruku.'' řekl mě známý hlas vedle mě. Já se mlčky otočila a spatřila jeho. Nemohla jsem tomu uvěřit. On stál přede mnou a podával mi ruku.
"Rei." vzdychla jsem. Ruku jsem mu s opatrností podala a kolem mě se objevila modrá záře.
Rychle jsem se rozeběhla proti tomu hajzlovi, ale nebyla jsem to já, kdo v tu chvíli ovládal moje tělo.
Rei se mi asi dostal do mozku..
Napřáhla jsem ruku a vrazila mu pěstí, přímo do obličeje, až se skácel na zemi. Nemohl vstát, protože jsem ho omráčila. Přede mnou se zase objevil Rei a já už mohla libovolně pohybovat tělem.
"Děkuju." řekla jsem skoro neslyšitelně. Zase se mi na tváři objevil vodopád slz. Nešlo to zastavit.
Rei mě obejmul kolem ramen a pošeptal mi do ucha:
"Miluju tě a vždycky budu. Ty to zvládneš, stejně jako všechno, lásko."


Hry o život z pohľadu Tie Donnenhouseovej - Diel 2.

24. června 2012 v 19:27 | Mary |  2. Hry o život z pohľadu Tie Donnenhouseovej
Autorka: Mary
Diel: druhý

Ležím na machovej podstielke. Neďaleko mňa sedí Joy a očisťuje z koše stiahnutého plcha. Vyskočím na rovné nohy a v očiach mi blčia ohníky hnevu. "Ty...Otrávil si ma!" Vrieskam. "Verila som ti, ani v najhoršom sne by ma nenapadlo, že ma dokážeš takto podraziť!" Stala som sa priam nepríčetná. "Tia..." Začal Joy, ale počúvala som ho len na pol ucha. V rýchlosti som si balila veci a chcela čo najskôr odísť preč z tohto levieho brloha. "Otrávila si sa sama, tie bobule museli byť jedovaté." Hovorí mi pokojne a ja mu už konečne venujem pozornosť. " Prečo by som ti mala veriť?" " Premýšľaj, Tia!" Kričí po mne. " Akoby som ťa mohol otráviť, keď si si nič z mnou ponúkaných vecí nevzala?" " Mohol si do mňa niečo naládovať, keď som spala!" Kričala som ďalej, no sama som neverila tomu, čo rozprávam. Joy nesúhlasne pokrúti hlavou a ja vydám čudný zvuk, niečo medzi povzdychom a odvrknutím. "Ver mi..." Povie napokon a venuje mi dlhý pohľad, ktorý sa mu nechystám za žiadnych okolností opätovať. Iba teraz si začnem uvedomovať fakt, že som nesmierne hladná. Opäť si roztvorím ruksak a hľadám kus mäsa, ktorý by som si mohla upiecť. Náš úkryt je kamenný, preto si tu môžeme bez problémov založiť oheň a ostatní vyvolení nás nemusia vidieť. No nech sa akokoľvek snažím, nemôžem ho nájsť. Škaredo na neho zagánim. " Nemohol som ťa nechať ležať tam pri potoku, ako živú návnadu pre profesionálov. Uvažuj! Navyše, ak by som ťa tu nechal samotnú, mohol by ťa ktokoľvek veľmi ľahko zneškodniť. Musel som byť pri tebe a nič iné na jedenie som nemal" Nerozumiem tomu. " Nemusel si to robiť...Z kade máš toho plcha, keď tak náružlivo tvrdíš, že si ma ani na minútu neopustil? Či sa tu zjavil len tak?" Pýtam sa ho ďalej ironicky s cieľom vyprovokovať ho. " Bola to ľahká korisť. Sedel tam, pod tým stromom." Povie a ukáže prstom kamsi do radu asi deviatich stromov, takže som si nebola istá, ktorý presne myslí. Postavím sa oprášim si nohavice. "Kam ideš?" Opýta sa a hľadí na mňa. "Loviť." Popravde...Čakala som, že sa ku mne pridá, preto som nepovažovala za prekvapenie, že sa vydal hneď za mnou. Všetko prebiehalo takpovediac ľahko, aj keď z nejakého nevysvetliteľného dôvodu je koristi veľmi málo. Joy ulovil 2 opice a ja rybu a králika. Zoberiem do rúk lano a korisť zviažem, aby sa mi lepšie zmestila do batohu. Z diaľky odrazu začujeme smiech profesionálov. Pozrieme sa na seba a premýšľame, či utiecť, alebo to riskneme a postavíme sa im? Nečakám na Joyove rozhodnutie a trielim do skalného úbočia, ktoré je pre nás najbližším zdrojom úkrytu. Štrkáče momentálne pre mňa predstavujú ten najmenší problém. Ruka ma už nebolí od chvíle, ako mi na ňu môj spoločník natrel masť od sponzorov. Niekomu ide karta. Kto vie, či mám nejakých aj ja? Niesom ničím výnimočná, takže o tom dosť pochybujem. A keď teraz nad všetkým premýšľam, zistila som, že Joyovi toho toľko dlžím... Podám mu ruku, keď sa snaží šplhať za mnou. Veľmi mu to nejde, preto sa musím prakticky stále obzerať za seba, či nepotrebuje pomoc, alebo nedajbože nespadol. "Nemôžeš si pohnúť?" Kričím na neho keď sledujem Trix a Kemmala, ako svižne vystupujú po skalách smerom k nám. Joy sa snaží urýchliť si cestu mnohými skratkami, ale na jeho škodu je veľmi ťažký, a skaly sa mu drvia pod rukami. Trix sa s neúprosným pohľadom zahná nožom a môj spoločník skríkne od bolesti. Mám sa po neho vrátiť? Sú to predsa Hry o život. Mal by si poradiť sám, tu sa nedá na nikoho spoliehať. Aj keď...Dlžím mu to...Neznášam byť ľuďom zaviazaná. Nemôžem ho teraz nechať v kaši. Zleziem pár krokov späť a snažím sa nohou zasiahnuť aspoň jedného z profesionálov. Kemmal sa šikovne uhýňa a snaží sa chrániť aj spoločníčku, ktorá ma odrazu schmatne za nohu a kebyže ma Joy nezachytí, zletím dole. A bol by to naozaj tvrdý dopad. Z nohy sa mu stihli zatiaľ vyliať hektolitre krvi a začínam si všímať, že jeho tvár nabrala akúsi čudesnú farbu. "Lez!" Prikážem mu. " Ja už si s nimi poradím!" Vyšvihnem sa na skalu a Trix tým zatrasím cestu k Joyovi. Jednostaj používať nôž ma nebaví, musím nájsť lepšie zbrane. Napriek tomu nemám na výber. Zahnám sa po Kemmalovi, ktorý ma odstrčí a ja mu reflexne zaborím čepeľ noža do zápästia. Nenávidí ma. Teraz urobí všetko pre to, aby ma zabil. A keďže si uvedomujem, že profesionála nemožno len tak ľahko zahubiť, rýchlo sa šplhám hore na skaly, kde ma už čaká Joy. Teda...Ak sa to tak dá nazvať. Leží na zemi a nehýbe sa. Bezpochyby je v bezvedomí. Odrapím kusisko látky z môjho kabáta a silno mu obviažem nohu, aby som zabránila ďalšiemu úniku krvi. Profesionáli sú za pár sekúnd pri nás a ja nemám žiadnu stratégiu. Zísť dole by sa nám nepodarilo, jednak Joya neudržím a za druhé... Aký by mal potom význam náš výstup až sem? V tom mi zrak padne na balvany neďaleko mňa. Zhodiť ich si bude síce vyžadovať veľa práce a sily, no ak sa mi to podarí, zachránim nás. Následne k nim pribehnem a postupne sa do nich zapriem celou váhou. Keď zbadajú balvany rútiace sa plnou rýchlosťou za nimi, okamžite sa skotúľajú dole, aby sa aspoň z časti ubránili ich ničivej sile. Nanešťastie prežili. Oprášim si ruky a začnem sa venovať zranenému, ktorý vydáva čudesné zvuky. Upokojujem sa iba myšlienkou, že je pri vedomí. Vytiahnem z batohu fľašu vody, ktorú Joy asi stihol naplniť tesne pred tým, ako ma pohltila sila bobúl, naberiem si ju do dlaní a pofŕkam mu ňou tvár , aby sa úplne prebral. Nohu mu ešte raz obviažem poriadnym obväzom, no ešte pred tým ju natriem masťou od sponzorov. Dúfam, že to nebude mať presne opačný účinok, aký som predpokladala. "Si celý?" Opýtam sa ho s náznakom starosti v hlase. "Ako sa to vezme." Odpovie mi a posnaží sa postaviť. Výsledkom je len bolestivý výkrik a opätovné zaujatie pozície v lehu. "Takto sa ďaleko nedostaneme." Zamračím sa a pristúpim k výčlenku, z ktorého mám dokonalý prehľad o dianí v aréne. Minna sedí pri jednom z jazierok v oáze, Richard práve uniká z Rohu hojnosti s batohom plným niečoho užitočného. A potom ho konečne uvidím. Tak dlho som ho hľadala. Thimon. Nachádza sa priamo pod nami a mieri oštepom kamsi smerom do pralesa. "Počkaj tu!" prikážem Joyovi aj keď viem, že sa zo svojho miesta ani nepohne.


Hry o život z pohľadu Tie Donnenhouseovej - Diel 1.

20. června 2012 v 19:18 | Mary |  2. Hry o život z pohľadu Tie Donnenhouseovej
Autorka: Mary
Diel: prvý

Od chvíle, ako vyžrebovali moje meno sa všetko zmenilo. Tia Donnenhouseová - dievča z deviateho obvodu sa kvôli Hrám muselo zmeniť na všetko - ničiace komando bez svedomia. Premýšľam nad spôsobom, akým ma zabijú. Nedávam si veľké nádeje. Srdce mi búši , dlane sa mi potia a prichádzajú na mňa závrate , keď vystupujem v sklenenom valci do arény. Čo ma tam čaká? A hlavne...Akú mám šancu na prežitie? Na deň žrebovania si spomínam veľmi dobre- priam akoby to bolo včera. Pemblenton Cloony sa divoko zaškeril , pri čom odhalil rad svojich modrých zubov. Po tradične dlhých monológoch si to namieril ku guly, ktorá obsahovala lístočky s menami všetkých dievčat z deviateho obvodu a s iskrami v očiach prečítal meno vylosovanej. Potom prebiehalo všetko akosi prirýchlo. "Tia Donnenhouseová!" Zakričal a všade naokolo sa rozhostilo ničivé ticho. Nohy sa mi triasli, keď som vystupovala po drevených schodoch na pódium. Nemohla som tomu uveriť. Pravdepodobnosť, že práve ja by som bola vybraná do Hier bola priam nulová. Nikdy som nepotrebovala žiadať o kamienky a v guly sa nachádzal len 1 lístok s mojím menom. Pochádzam z rodiny, ktorá nikdy nepoznala chudobu. Som dcéra starostu. Človek by si mohol pomyslieť, že je to neuveriteľná výhoda, ale v tejto chvíli som si absolútne istá, že sa pri troche šťastia v aréne dožijem len 2. dňa. Keď ma priviedli do Sídla, nemala som takmer žiadne skúsenosti , ale práve tam som sa toho veľa priučila. Vzhľadom na to, že skutočne nie som bojovníčka ma nesmierne prekvapilo moje tréningové skóre. 7. A to som im predviedla iba neprofesionálny hod oštepom. Na tréningu som sa naučila viazať pár uzlov , vyrobiť oheň trením dvoch kameňov a v boji nablízko som bola jedna z najlepších. Kondíciu mám dobrú, s behom by to nemal byť problém. No teraz, ako vystupujem hore do arény ma všetka sebadôvera akosi opúšťa. Oslepí ma prudké slnečné svetlo a ja sa s napätím obzerám okolo seba. Neprišla som na to, čo presne má aréna predstavovať, ale podstatné je, že sa tu nachádza veľa miest, kde by som sa mohla ukryť. Predo mnou sa nachádza oáza s piatimi malými jazierkami, naľavo odo mňa skalnaté úbočie s jaskyňami, napravo hustý prales a priamo za mnou akási piesková rovina , kde sa týči Roh hojnosti. Mohla som si to myslieť. Roh sa nachádza na mieste, kde nieje žiadna šanca ukryť sa. Človek musí vystriehnuť vhodný okamih, aby sa mu zozadu do chrbta nezaboril jedovatý šíp. Očami skúmam ďalších súťažiacich. Ešte šťastie, že som si ku žiadnemu nestihla vybudovať bližší vzťah, Vedľa mňa stojí Trix- profesionálka z 1. obvodu, Kemmal -taktiež profesionál z 2. obvodu, spoločník Trix- Bennet, Evelyne z 3. obvodu, Kelly z 2. obvodu, Greg z trojky, Minna zo štvorky so spoločníkom Elzarom, Karyn z päťky z Joyom , môj spoločník Thimon, Ellie s Demetrim zo sedmičky, osmičku reprezentujú John a Jacky, šestku zase Rachel a akýsi hnedovlasý chalan, na ktorého meno si nemôžem spomenúť. Desiata patrí Cathie s Richardom, Alysa s Charlesom z jedenástky a nakoniec Joannie s Brennom z dvanástky. Zapamätala som si ich nie vďaka mojej dobrej pamäti, ale kvôli určitému znaku, ktorý ich robí jedinečnými. Zrenice mám od vzrušenia obrovské a zrak upieram na odpočítavacie zariadenie. Najradšej by som sa rozbehla okamžite, ale ak nechcem prísť o nohy, radšej to neskúšam. 5...4...3...2...1...Zaznie gong a ja sa rozbehnem ozlomkrky do pralesu . Popri tom sa mi v hlave premieta obraz mŕtvej Ellie, ktorá leží v kaluži vlastnej krvi na zoschnutej tráve. Ak si nepohnem, skončím rovnako. Zohnem sa po ruksak a všimnem si, že mi nad hlavou preletel jedovatý šíp. Cestou schmatnem ešte jeden a pokračujem v behu s nádejou, že nájdem nejaký vhodný úkryt. V tejto chvíli ma premohol pocit, že možno predsa len vyhrám. Sprevádza ma šťastena. Mám 2 ruksaky, zatiaľ čo niektorí súťažiaci ani jeden. Teraz treba čo najrýchlejšie vymyslieť, kde sa schovám, aby som si mohla prehliadnuť ich obsahy. Lístie mi šuští pod nohami a skôr, než sa stihnem nazdať, prepadnem sa pod zem. Je to asi jedna z pascí porotcov, keďže súťažiaci ešte nemali čas vykopať ju a navyše je dosť hlboká. Bolestivo dopadnem na jej dno a pred očami sa mi zahmlie. Ruka ma nesmierne bolí a dopadla som dosť nešťastne, takže nepotrebujem byť ani doktorka s certifikátom,aby som vedela, že je zlomená. Prvý deň Hier a ja už som dokaličená. Zničene si povzdychnem. Na druhú stranu ale mám úkryt. Keď som si dieru nevšimla ja, nemusia si ju ani ostatní. No...čo ak sa ku mne prepadne nejaký profesionál, povedzme Trix a namieste ma zabije? Radšej nad tým nepremýšľať. Roztvorím ruksak a zisťujem, že v ňom nieje nič na jedenie. Nachádza sa v ňom však fľaša vody, ktorá sa zíde v každej situácii, teplá deka, rukavice a nôž. Možno na tom bude lepšie druhý. Nájdem v ňom kúsok surového mäsa, lístky harmančeka, mäty a prasličky a napokon akúsi sadu prvej pomoci- obväzy a trojcípu šatku. Všetky veci premiestnim do jedného ruksaku a snažím sa vyšplhať hore. Ruku sa snažím udržiavať zohnutú, keďže jej vystretie mi spôsobuje obrovské bolesti. Dva razy sa mi podarí spadnúť naspäť, no naveľa naveľa a s vypätím takmer všetkých síl sa vyškriabem na zem. Okolo mňa prebehne Minna - asi si ma nevšimla, alebo rovnako ako ja bude zabíjať iba v prípade, že to bude nevyhnutné. Poškriabem sa na hrbolčeku na ruke, vďaka ktorému teraz celý Panem vie čo robím a kde sa nachádzam. Počujem tri výstrely z dela, ktoré sa ozvú hneď potom, ako zomrie jeden zo súťažiacich. Vyleziem na strom, kde vyčkám, kým sa situácia trochu utíši a profesionáli obsadia Roh hojnosti. V každých Hrách je to tak. Snažím sa prudko dýchať. "Kľud, Tia, upokoj sa, všetko bude v poriadku." Utešovala som samú seba, keďže to nemohol urobiť nikto iný.Ale ak mám povedať pravdu, sama som svojmu vnútornému hlasu neverila. Odpijem si z fľaše a keď sa zotmie, zleziem zo stromu, Musela som sa veľmi dlho premáhať, aby som opustila jedno z tých bezpečnejších miest, ale musím niečo robiť. Neodkážem len tak sedieť. Akurát som trhala akési modré bobule z kríkov, keď sa na oblohe zjavila pečať Sídla a zaznela hymna. Premietajú sa fotky mŕtvych súťažiacich. Ellie, Roy, Alysa, Demetri, Charles a Cathie. Zostali sme osemnásti. Súťažiaci zo 7. a 11. obvodu sú mŕtvi, ich mentori nebudú nadšení. Roy bol hnedovlasý chalan, na ktorého meno som si nemohla spomenúť. Bobule vložím do náprsného vrecka na mojej dlhej bunde, ktoré poriadne uzavriem. Nechám si ich na zajtra, momentálne nie som skoro vôbec hladná. Pokračujem v ceste a hľadám miesto, kde by som mohla prečkať noc. Uložiť sa doprostred pralesa by nebol najlepší nápad. Ak predpokladám správne, väčšina súťažiacich sa ukryla práve tu. Oáza je príliš nebezpečná a skalnaté úbočie zamorené štrkáčmi. Aspoň na nich ma môj mentor upozornil. Priamo za mnou praskla halúzka. Otočila som sa nadľudskou rýchlosťou a v rukách som zvierala nôž, ktorý som si pre istotu pripevnila k opasku. Teraz sa dokazuje, že to bol skvelý nápad. Z tmy sa ako démon vynorí Joy , skočí na mňa a ja sa márne pokúšam brániť. Ruka, v ktorej som zvierala nôž mi ochabla v dôsledku jeho pevného stisku a musela som ho pustiť. Zuby zatínam od bolesti, keďže moju zlomenú ruku udržuje vystretú. "Tia?" Opýta sa akoby náhodou a pomôže mi vstať. Tomuto gestu veľmi nerozumiem, no využijem to ako vhodnú príležitosť na útok. Joy môj útok s ľahkosťou odrazí a uškrnie sa. "To by som ti neodporúčal. Ale keď sme sa už takto pekne stretli...Neuzavrieme spojenectvo?" Chápem. Na začiatku Hier sa vždy vytvoria skupinky vyvolených, ktorí si navzájom pomáhajú. Ale prečo práve ja? Pokiaľ viem...Karyn z jeho obvodu mala vyššie tréningové skóre ako ja. " Fajn." Súhlasím, ale iba kvôli tomu, že mám teraz väčšiu šancu na prežitie. " Ale pokiaľ ide iba o jeden z tvojich hlúpych vtipov, draho za to zaplatíš!" Joy zodvihne ruky na znak toho, že sa vzdáva, no ja na neho stále nedôverčivo hľadím. "Fascinuje ma tvoja práca s oštepom. SI fakt dobrá...Na starostovu dcéru." Dodá rýchlo a mňa začne zaujímať, z kade všetky tieto informácie vlastne má. S oštepom som sa na tréningu nezvykla predvádzať a zvyčajne som s ním trénovala len na dvore nášho domu v deviatom obvode. "Ehm...Vďaka." Vykokcem a on ma ďalej vedie k svojmu úkrytu. Zostávam však obozretná a skúmam každý jeho krok. Na moje veľké šťastie ma priviedol ku neveľkému skalnatému výbežku. Jeho steny boli pokryté machom , vďaka ktorému tam bolo teplejšie ako von. Všimla som si aj ruksak na jeho chrbte, takže by sme si mohli vzájomne dopomôcť, čo sa týka nejakých vecí. "Čo tam máš?" Opýtam sa a fľochnem pohľad na jeho chrbát. Uškrnie sa. "Posaď sa, všetko ti ukážem."


Profil adminky Jass

20. června 2012 v 19:15 | Mary
About her: Jass je jedno trafené dievča, ktoré by veľmi chcelo žiť v dokonalom a naivnom svete, ale je postavená pred realitu. Už od prvej triedy je zaraďovaná do kategórie šprtov. A je jej to jedno. Aspoň sa o to pokúša. Nadovšetko miluje knihy, písanie, blog.cz, umenie. A jej najväčšou doživotnou láskou sú Hunger Games. Aj keď zatiaľ len čítala knihu.:( V lete chce túto trilógiu znova prečítať-nie, nie je to divný nápad.:D

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub


Aktuálny zoznam členov ff-klubu

17. června 2012 v 20:53 | Mary
Keďže členov máme už pomerne veľa a naďalej dúfame, že sa k nám pridá čím ďalej tým viac talentovaných blogerov, zakladáme tento zoznam a to hlavne z dôvodu, že menu nám pre všetkých členov nevystačí a my musíme mať miesto, kde vy sme zaradili ostatných. Ak sa teda od tejto chvíle prihlásite k nám do klubu, váš profil už nebude uverejnený v menu ( to sa samozrejme, netýka prvej desiatky), ale práve v tomto zozname :)

Ostatní členovia ff-klubu:

Name: Jass

Profil adminky Metztli

17. června 2012 v 20:45 | Mary
About her: Finifilní závislačka na čokoládě studující německou filologii, milující rock, metal, kočky, vlky a spánek ;)

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub:


Thea - 2.diel

16. června 2012 v 13:42 | Faith |  8. Thea
Autor: Ida
Diel: druhý

Blok E, na kterém jsem měla pokoj byl stejně ošklivý a šedivý jako život Uvnitř. Žili jsme tu my, děti od šesti let do osmnácti. Děti izolované od Vnějšku, z nějakého zahádného důvodu. A proč jsme to nikdo nevěděli? Po našem příchodu nám vymazali paměť, takže si nikdo na svůj život předtím nepamatuje. Všichni jsme tu ubytováni na blocích, přes den máme tvrdý výcvik a hodiny různých předmětů, jako třeba stopování zvěře, lukostřelba, ovládání zbraní, přežití v divočině. Polovinu z nás pošlou do továren. A s tou druhou se stane bůhvíco. Ale pořád všechno lepší než továrny. Myšlenky mi opět zabloudili ke Corymu a já jsem si nahlas povzdechla. Ano, říkala jsem, že je můj nejlepší kamarád, ale náš vztah byl složitý. Když jsem já přišla Dovnitř, bylo mi osm a Cory tu byl už dva roky. Bylo tu obvyklé, že ti co tady byli déle terorizovali ty mladší a Cory se mě vybral za oběť. Tenkrát jsem ho přeprala. Možná jsem předtím chodila do bojových sportů? Možná.
Z myšlenek mě probralo ostré zaklepání na dveře. Zvedla jsem se a zatáhla jsem za malé úchytky, kterými se těžké železné dveře otevíraly. Že by Cory?
Ale za dveřmi stál úplně jiný kluk. Byl stejně vysoký jako já, na tváři měl široký úsměv a hnědé vlasy mu padaly do očí. "Ahoj, já jsem Niall. Nějaký Bello mě poslal sem, že se tu mám ubytovat a ty mě už provedeš."
Cože? Zírala jsem na něj a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Já mám provádět? Totiž, když sem dovezli nějakého nováčka, vymazali mu paměť a pak ho poslali za někým kdo je tady už dlouho, aby ho takzvaně provedl, tedy zavedl ho na jednotlivé úkony nováčků (tetování, rozvrh, testy atd.) a pak mu pomoct začlenit se tady. Na tom, že mi ho přidělili by nebylo ani nic moc divného, jsem tu už docela dobu, ale nováčky přidělovali hlavně těm, kteří neměli vzbouřenecké řeči, které jsem já rozhodně měla.
"Jasně, Nialle."bez řečí jsem se natáhla a profesionálním chmatem jsem ho praštila do břicha a podkopla mu nohy. Niall se s dutým žuchnutím rozplácl na zemi a pak se na mě ublíženě podíval. "Hej, za co?"
Mlčky jsem chytila kapuci jeho mikiny a doslova ho prohodila dovnitř. Bolestivě zakňučel, ale já jsem ho nevnímala a rychle jsem se rozhlédla po chodbě. Nikde nikdo, ale měla jsem na prchavý moment dojem, že vidím za ohybem schodiště vyčuhovat Bellovu kšiltovku.

Pekelníkov pohľad - 3.diel

16. června 2012 v 13:39 | Faith |  10. Pekelníkov pohľad
Autor: Ida
Diel: tretí

USA, New York, sídlo IMF

Agentka Chokeová vstoupila do výtahu spolu s Markem Marcusem, ale kupodivu celé tři patra mlčela. To u ní bylo neobvyklé, byla totiž velice výřečná. Ale teď jí, jak se zdálo, docházely slova.
"Co se děje, Mary?"zeptal se znepokojeně Marcus a lehce se dotkl jejího ramena. Chokeová se na něj při jejich dotyku podívala a krátce se usmála. Při jejích dalších slovech jí ale úsměv zmizel z tváře A brzy ho následoval i ten Marcusův. "Hadí žena, Marku."
"Kde, proboha?" Marcus se zatvářil řádně vyděšeně. "Kde?"
"V Rusku, v Moskvě."
Vládní jednotka IMF, kde Chokeová s Marcusem pracovali, byla často přezdívaná jako ,Monster-jednotka' a toto pojmenování se k ní skutečně hodilo. Totiž, po světě ve skutečnosti pobíhá mnoho příšer a monster. Lidé jen nejsou schopni jejich existenci unést, tak to vláda tají a pověřuje IMF chytáním a zneškodňováním těchto monster. Ty jsou zpravidla umísťovány na opuštěná místa na Zemi, třeba na Sibiři, v pouštích - Atacamě, Sahaře - a podobných. Každý druh měl většinou vlastní.
A každý byl velmi přísně střežený. Přesto IMF nemohla pochytat všechny. Třeba Hadí ženu, která patřila k těm nejhorším.

Silly Life - 2. Diel

14. června 2012 v 14:36 | Mary |  11. Silly Life
Autorka: Mary
Diel: druhý

Prekrásny deň. Slniečko svieti a ked vyzriem von oblokom vidím hŕbu usmievavých a spokojných ľudí. Závidím im. Závidím, že majú dôvod radovať sa, zatiaľ čo ja sa musím opäť celý deň utápať v strachu, ako to všetko bude pokračovať. Pomalým krokom zídem dolu po schodoch. Snažím sa vydávať čo najmenej hluku, aby som nezobudila bračeka. Mama nieje doma. Ale vlastne...Čo som čakala? Stavím sa, že sa o dve hodiny vráti nepríčetne mimo. Uvarím si teplý čaj a vyjdem na terasu, ktorá sa poslednú dobu stala mojím obľúbeným miestom na premýšľanie. Šálku však musím okamžite položiť, jednak je veľmi horúca a navyše mi začal zvoniť mobil, ktorý, nech sa akokoľvek snažím, nemôžem nájsť. Akoby sa pod ním zľahla zem. Nakoniec ho nájdem pohodený pod gavčom, pri čom mu zo zadu chýba kryt. " Evelyne! prosím ťa, načo máš ten mobil?!" Jačala do mňa Chris, až som si musela slúchadlo oddiaľiť na hodné centimetre od ucha.

Mlčím. Odpovedať je zbytočné, preto ju nechám pokračovať. " Dnes ťa musím vytiahnuť niekam von. Vidíš ako je krásne?" Ozvala sa zasnene, no razom okamžite zvážnela. " Celé dni nerobíš nič iné, len trčíš zašitá doma. Musíš sa aj trochu zabavávať. Užívať si život. Chápeš, čo chcem povedať?" Namiesto odpovede stále mlčím. " Evelyne, si tam?" Precitnem. Akosi ma jej monoĺog uspal. Poslednú dobu od nej nepočúvam nič iné. Je od nej síce pekné, že sa mi snaží pomôcť, rozveseliť ma, ale nedokáže si ani predstaviť čo prežívam.

Mama je prakticky stále v hladine alfa, preto mám celú domácnosť na starosti ja. " Ehm...Áno, ja som ťa len nechcela prerušovať. Prepáč, dnes akosi nemám náladu. Navyše...Mama je preč, musím zostať pri Maxovi." " Povedz mi, kedy si ty mala vôbec na niečo náladu? Dovez ho ku nám. S Theom im bude fajn. Akurát dostal novú sadu skladačiek, takže nehovorí o ničom inom." Pre vysvetlenie, Theo je Chrisin malý brat s rovnako neoblomným temperamentom ako má ona. " Ja neviem..." Nemám absolútne chuť pretŕčať sa po vonka a pri tom sa tváriť, že je všetko v poriadku. "P Tak na to zabudni. Prídem po teba za 20 minút. Čáááu!" Zakričala opäť do telefónu a ja som si uvedomila, že akýkoľvek odpor by bol márny.


Profil adminky Nikity

14. června 2012 v 14:26 | Mary
About her: Jsem Nikita a je mi třináct let. Psaní (a kreslení) se věnuju už od mala. Nejradši píšu na téma anime, konkrétněji romantiku a tajemno. Jsem metalistka, takže poslouchám kapely jako Nightwish, Metallica, WT apod. Mezi moje koníčky patří především psaní a kreslení, dále procházky po parku a focení. U povídek preferuji hlavně kvalitu děje, toho, jak spisovatel(ka) dokáže vystihnout pocity lidí v povídce... Inu, snad jsem vás aspoň nějako zaujmula a moje povídky se vám budou líbit.. Nikita-chan

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub:

1. Jednorázovka Temnota

Profil adminky Kykynky

14. června 2012 v 14:25 | Mary
About her: Som 18 ročná introvertka, ktorá miluje fantasy príbehy. Milujem naše Slovensko, som pomerne slušný hokejový fanúšik, vo voľnom čase rada kreslím, čítam knihy alebo pletiem náramky priateľstva. Rada pomáham ľuďom, ktorí si to zaslúžia, preto chcem v budúcnosti pracovať ako psychologička. Mám rada takmer všetky žánre hudby okrem rapu a škrekľavých piesní. Najradšej mám punkrock, pop punk, rock a jemnejšie odrody metalu, ska (Green Day, Horkýže Slíže, Polemic, Paramore, Nirvana, AC/DC, RHCP, Coldplay, a i.)

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub:


Profil adminky Faint

13. června 2012 v 19:53 | Mary
About her: Tak, som obyčajná baba s trúfalým snom vydať knihu. Milujem Evanescence, Linkin Park, System of a Down a celkovo tvrdšiu hudbu. Odmalička ma to ťahalo ku písaniu a koňom, dnes jazdím v Jazcekom Klube a je to jeden z mojich splnených snov, ďalší sen, ktorý sa mi už splnil sa volá Barry, má 3 roky a je to yorshír...;)

Príbehy, ktoré píše pre ff-klub:


Bloody History

13. června 2012 v 15:50 | Mary |  3. Bloody History
Autorka: Paťa-chan

Kráčala. Predierala sa hustou hmlou kde nebolo vidno ani na špičku nosa. Zastala a pozrela sa na čiernu záplavu mrakov. Kvapky v nezastaviteľnom tempe padali na jej tvár. Do jej vlasou, na jej ružové líca, na jej červené pery, na končeky jej prstov. Stekali, kĺzali sa na zem, do ktorej sa vpíjali. Vystrela ruku k nebu a snažila sa chytiť slzy. Jej slzy. Slzy, ktoré nestekali z jej očí, ale z mrakov, slzy strachu. Padali na zem stále rýchlejšie a rýchlejšie. Snažila sa zachytiť ich tempo. Cesta ich ani nestíhala vpiť do seba a ostávali kaluže a kvapky padali do rytmu. Do rytmu jej splašeného srdca.Ocitla sa v záplave jej spomienok. V tej temnote bezzvúčných obrazov, ktoré vás v jednu chvíľu zrazia na zem a nedovolia vám utiecť. Snažila sa utiecť, snažila sa zabudnúť, ale ja tak vždy skončila tu. Na tom mieste kde si uvedomíte, že ste mali všetko a teraz nemáte nič. Kiežby to vrátila späť. Kiežby zabudla. Nikdy sa to nedá budú ťa prenasledovať stále. Tie nepríjemné myšlienky a pavučiny, ktoré ťa ničia.
Pomaly, ale isto ťa dusia a už nikdy nepustia.
Krv pomaly stekala po tmavých parketách jej izbice. Áno, tá najkrajšia farba zaplavila celú miestnosť. Už nebolo úniku. Červené kvapky sa pomaly vpíjaly do jej bledej, hebkej pleti. Zabila všetky bunky vo svojom tele. Zabila svoje druhé ja. Spomienky, ktoré už nikdy neuvidí. Všetky už zabudla a už sa k nim nikdy nevráti. Vyšla z kaluže a nahodila svoj diabolský úsmev. Ten najstrašidelnejší úšklabok aký sa kedy na jej tvári objavil. Zaplavil ju pocit ľahkosti a spokojnosti. Už bola voľná a začala svoj slobodný život bez minulosti.

Začiatok konca

13. června 2012 v 15:49 | Mary |  2. Začiatok konca
Autorka: Paťa-chan

Tmavým, ale pri tom svetlým decembrovým dňom sa ozýval krásny, chytľavý, čistý, dievčenský hlások.
,,...Osud nám nevráti, čo niekedy vzal..."
Mrazivý vietor ma štípal na tvári. Sneh neprestával poletovať po oblohe. Mal som pocit, že o chvíľu tú malinkú siluetu odfúkne. Stála predo mnou ani desať krokov odo mňa. Nevidel som jej do tváre. Jej tvár zakrývali dlhé vlasy. Nemusel som vidieť jej oči. No vedel som, že ich má určite nádherné. Už z diaľky vyzerala neobyčajne. Nemohol som od nej odtrhnúť oči. Vyzerala ako bábika. Jej medové vlasy sa ťahali pozdĺž jej vychudnutého telíčka, jej bledá pokožka skoro až splývala s okolím, jej biele šaty formovali jej telo, jej biele topánky sa zapadávali do snehu, ktorý bol až po jej kolená... Ani som si to neuvedomil, ale jej tichý hlások sa mi ozýval v hlave. Stále dokola a dokola... Nebol ani otravný, ale ani taký chytľavý aby som ho chcel počuť ešte ďalšiu hodinu. Ozýval sa v tichom, bielom prostredí. Nedokázal som určiť kde som, pretože ľahké snehové vločky mi padali do očí. Boli všade. Len matne som videl osobu predo mnou. Stál som na jednom mieste aj keď mi bola ukrutná zima. Túžil som, ale nedokázal som sa priblížiť. Jej hlas mi robil mráz po chrbte. Ten hlas sa k nej nehodil. Bol taký... Taký...
Bol taký smutný.
Nikto nikde. Len ja a ona. V pozadí len bielo. Biela a len biela sa tiahla bezhraničným miestom. Jej oči videli len tmu... Jej chladné, biele ruky si stískala na svojej hrudi, jej vlasy od snehu rozfúkaval vietor, jej nôžky nehybne váľali sa po bielej prikrývke, jej červená mašľa sa viazala na jej trupe...
Jej čisto biele šaty už neboli čisté.
Jej čisto biele šaty nabrali oveľa krajšiu farbu...
Jej hlas sa pomaly, ale isto strácal v hlbokom tichu.
,,...vráti ti len spomienky, smútok a žiaľ."
Pomaly vydýchla.
Jej čisto červené šaty pokojne ležali na čisto červenom snehu.
Jej oči spočívali v hlbokej mrákave...

Kam dál